aneb italská romance podle Danielle Steel ..

Domů » Zápisky z cest » Bláznivý výlet na Bari
Bari

V krátkosti k Bari na začátek: Už teď v úvodu vím, že tenhle cestopis bude krátký, ale o to zajímavější. Pro jistotu však jméno slečny, okolo které se děj příběhu odehrává, neuvedu a ani zde neuvidíte její fotku. Nemějte mi to za zlé!

Bari? Bari!

Představte si klasický páteční večer. Sedíte doma, je devět večer a v televizi vám hraje nějaká naprosto stupidní show typu Hledá se talent nebo podobná blbost. Nalejete si sklenku ginu, protože ho máte rádi a sledujete, jak nějaký rachitický týpek za pět minut sežere asi padesát vajec bez toho, aniž by se pozvracel! (Já to málem zvládl za něj, gauč měl fakt namále.) Nejhorší na tom je, že postoupí, a vy jen sedíte, nevěříte a říkáte si, kam ten svět televizní zábavy spěje, zlatá Čundrcountryshow.

Při sledování této rádoby soutěže si však většinou s někým píšete na messengeru a já to neměl jinak. Pokud bych zavítal do let mladších, nebál bych se říct, že si dopisujete s dívkou co je tak nějak Vaším snem. Tady vlastně začíná příběh, proč jsem Bari navštívil, aniž bych ho měl někdy na Wish listu a tušil, že existuje. Napsali jsme si pár zpráv a najednou mi přišlo: „Dala jsem si prosecco, jsem cinklá.“ a na moji odpověď: “ Alespoň bude sranda.“ Přišlo něco co jsem asi úplně nečekal. Nepřepíšu celou konverzaci to se asi nesluší, ale z ničeho nic Vám na mobilu přilétnou zprávy: „Pojď se líbat.“ a „Proč jsi to ještě neudělal?“ eh jak fakt?

Co a jak dál?

V tu chvíli jsem začal přemítat, že je to vlastně skvělá otázka. Proč jsem to ještě neudělal? A v hlavě se mi zrodila myšlenka. Ona je na Bari, já v Liberci, jak se to dá udělat. Věděl jsem, že ten den to rozhodně nepůjde, přeci jen bylo skoro deset večer. Vlastně tak nějak po nevelkém rozmýšlení jsem se rozhodl a odepsal: „Jsem blb. Tak zítra večer v Bari?“ Po odpovědi „Já tu budu.“ přišla i očekávaná odpověď typu jako “fakt” a “to určitě”. V tu chvíli jsem začal hledat, jak se tam co nejrychleji dostanu. Dívka podle vašich snů vám napíše, že se chce líbat! Vy byste jako nejeli? Nebudu vás dlouho napínat, do půl hodinky jsem koupil letenku na druhý den tam a na úterý zpátky, zařídil ubytování asi na tři kliky a vytáhl batoh z pod postele.

Letadlo letělo ve 14:50 z pražského letiště a já se po probuzení vydal na neočekávanou cestu. Viděl jsem u rodičů několik dílů ságy z románů podle Daniele Steel a tohle mi to dost připomínalo. Při cestě jsem nenápadně napsal, jestli je vše v pořádku, a po otázce „Co ty už jedeš?“ jsem ve zprávě plné smajlíků napsal: „Jasně, však jsme říkal, že mi to za to stojí.“ Samozřejmě přišlo plno zpráv, že nevěří, a ona opravdu nevěřila mému bláznivému a spontánnímu nápadu! Kdo z vás by taky věřil, že jo? Výsledkem této konverzace byla výměna telefonních čísel (já ho teda asi nakonec v mobilu měl) a domluvili jsme se, že až tam budu, že si cinkneme. Myslím, že stále asi nevěřila, jelikož padlo i pár zpráv typu: „Až mi pošleš letenky, uvěřím.“ a podobně.

Zpožděný let

Před hledáním Gatu jsem věnoval dva respirátory zahraničním turistům, kteří vypadali, že vůbec neví, kde je koupit. Poté přišlo zjištění, že můj let je asi o hodinu zpožděn. Super! Miluju čekání na letišti! Při čekání jsem si prohlédl lidi kolem sebe. Chvilku jsem se snažil odhadnout, kdo má do letadla řízky, a pak jsem si i vyzkoušel kariéru módního policajta. Nevím, jestli je korektní používat výrazy typu “ten týpek má ale buzerantskou ledvinku”, něco mi říká, že tím bych se neuživil. Navíc když k tomu má člověk na sobě roztrhaný džíny. Nicméně po hodině na letišti se to povedlo a já začal přemítat, jestli jsem blb nebo jsme se zbláznil, že letím pro pusu asi tak 1600 kilometrů. Po příletu na letiště v sedm večer jsem hledal, jak se dostat co nejrychleji přes ubytko do centra.

Nebudu vás zatěžovat zbytečnými informacemi, v osm hodin jsem byl v centru a hledal místo setkání. Trošku jsem přemýšlel, jestli vlastně vůbec přijde, přeci jen byla najednou střízlivá! Mé odhodlání celý den trvalo, ač nejistota a lehká nervozita se mnou zmítala. Tak asi jako s každým. Letíte za někým, s kým si malujete ten dobrodružný skvělý život skoro na cestách, a vidíte v tom svatbu uprostřed hor s nejbližšími přáteli plnou fuckupů, ale i přes to vaši jedinou a krásnou. Dobře, trošku přeháním. Máte pravdu. Vraťme se ale k setkání. To mělo proběhnout jak jinak než u skvělého italského jídla a Aperolu.

Jedna z nejznámějších italských písní v ulicích.

Přijde to pro co jsme si přijel?

Myslím, že všechny z vás napadla asi otázka: A to tam byla sama, nebo tam žije? Byla tam na několikadenním tripu, rozuměj asi čtyřdenním, se svoji kamarádkou a pak se vracela zpátky do Prahy. To jen pro vysvětlení.

Cestou na domluvené místo jsem potkal plno lidí. Evidentně se zde konal nějaký místní Prague Pride a k tomu všemu i demonstrace proti rouškám a různým omezením. Díky tomu mi došlo proč hotely v centru byly volné až od dalšího dne. Centrem jsem prošel a napětí se stupňovalo. Díky spoustě myšlenek cesta ubíhala strašně rychle a já najednou stál pár metrů od restaurace, kde měla být s kamarádkou na večeři.

Teď asi přijde ta hlavní otázka: Byla tam? Koukám kolem na všechny stoly a hlavně na děvčata a můj zrak se najednou upře na tu nejkrásnější dívku mezi všemi. Byla tam! Poslední šance utéct! Ano, i já vím, že by to byla ta největší hloupost na světě. A takto přece příběhy podle románů Daniely Steel neprobíhají!

S rozpačitým úsměvem a špetkou nervozity přicházím ke stolu a seznamuji se s kamarádkou. Objednali jsme si něco k jídlu a dlouho si povídali. Bylo to asi způsobené i tím, že barmanka nebyla úplně v dobrém rozmaru a na jídlo jsme čekali něco kolem hodinky. Slečna si asi říkala, že nemáme hlad, všichni kolem měli jídlo dřív a my si museli počkat. Navíc když jsme si vzal židli od jiného stolu, podle jejího výrazu to vypadalo, že jsem se rozhodl jí postavit překážkovou dráhu jako na základce.

Domky v Arbelobello

Polibek?

Dohodli jsme se, že si všichni další den půjčíme auto a vyrazíme poznávat úžasnou Itálii.  Mně za odměnu neřekly, kam pojedeme, abych byl překvapen. Dobré je asi poznamenat, že ani jedna z děvčat si do Itálie nevzala svůj řidičák. Na detaily této story jsem se radši ani neptal – hlavně, když půjčení vozu měly v plánu.

Druhý den ráno, no řekněme spíše dopoledne, jsem vyzvedl na letišti vůz a jel pro obě princezny k jejich dočasnému sídlu. Celou dobu jsem nevěděl, kam jedu, a musím říct, že navigace byla skvělá. „Teď vpravo, nééé vlevo!“ nebo „Tady jsi zapomněl odbočit.“ Nezapomeňte, že já fakt nevěděl, kam jedu! Nakonec jsme dorazili v pořádku do cíle. Tím nebylo nic jiného než Arbelobello. Město plné malých kulovitých stavení zapsané mezi památkami UNESCO. Vystoupili jsme z auta a užasli nad tou krásou. Kamarádku zaujal nějaký obchod a šla se do něj podívat a já v tom spatřil svou šanci! První polibek byl na světě! Povedlo se!

Teď si asi ani nevybavím, kam jsme jeli dál, ale příběh rozhodně nekončí! V dalším městečku vylézám z auta a půl minuty poté mi na rameno přistál skvělý lehce řídký holubí exkrement. Samozřejmě to obě dívky velice pobavilo a já se stal tím posraným! Snažil jsem se to otřít a smál se samozřejmě s nimi, protože kolikrát za život se vám to povede! Dali jsme si na náměstí skvělou pizzu a začali shánět poštovní schránku. Myslím, že kdyby tam stál týpek, co mi ji ukáže, tak mu za to klidně zaplatím! Píšu si to jako podnikatelský záměr. Najít schránku se mi podařilo až po dvou dnech v Bari. Naše cesta tu nekončila a vydali jsme se do městečka Monopoly. 

Holubí prokletí

V Monopolech se konal zrovna nějaký festival, a tak jsme si ho plnými doušky vychutnávali. Půjčil jsem slečně svůj foťák a v tom to přišlo! Číhající holub na střeše starobylého kostela spustil ze zadní části svůj hněv! Tentokrát to však nebylo na mě. Svým přesně mířeným „hovnem“ zasáhl z půlky můj foťák a z půlky ji! V tu chvíli jsme se začal smát asi jako první, teda do chvíle než jsem viděl foťák. Dostával jsem to z něj asi hodinu!

Kolikrát v životě vidíte, že někoho posral pták! A kolikrát vidíte, že za jeden den posral dva lidi! Podle mě to udělal jeden a schválně! Uličník! Po tomto zážitku, večeři a prohlídce památek jsme jeli zpátky do hostelů, však už se taky blížila noční hodina, a já musel vrátit vůz a jet na nové ubytování. Změnil jsem jedno pokoj za hostel s asi osmi lůžky na pokoji. Na hostelu jsem potkal pár zajímavých lidí a seznámil se s nimi. Prohodili jsme pár slov a já šel spát.

Následující den jsme s děvčaty dali rychlou kávu a ony poté jen tak tak stihly vlak na letiště a letěly na Prahu. Pusa na rozloučenou byla a za celou dobu samozřejmě nebyla jediná.

Děvčata u moře 🙂

Odlet z Bari

Přes den jsem si prošel město a chvíli se zastavil na pláži a přemýšlel. Nevím, zda se jednalo o souhru náhod, ale večer přiletěl do Bari můj bratr s kamarádem, a tak jsme si dali společnou večeři. Nutno dodat, že to byla asi nejhorší pizza za celý podzim! Přibližně po půlnoci jsme se odpojil a šel spát, abych stihl ranní let. Tímhle můj nejbláznivější výlet asi končí. Ačkoliv nám to spolu nevyšlo, rozhodně ničeho nelituju a beru to jako skvělé dobrodružství a výlet za svým velkým snem!

– K O N E C –

Neboj, žádné obchodní nabídky rozhodně chodit nebudou !☺
Domů » Zápisky z cest » Bláznivý výlet na Bari